Rozhovor: Spark 11/2011 Anarchuz – Návrat metalového monstra

ANARCHUZ vydali nové album po dlouhých čtrnácti letech, „Inner Conflict“ vyšlo již v roce 1997. Co se dělo v mezidobí? My jsme se po vydání alba INNER CONFLICT objevili ještě na několika kompilacích, mimo jiné jsme byli pozváni na tribute album „10 YEARS AFTER…A TRIBUTE TO CLIFF BURTON“, kde jsme se prezentovali předělávkou skladby METALLICY „LEPER MESSIAH“ a producent našeho druhého alba MILOŠ DODO DOLEŽAL nám nabídl v roce 2000 udělat coververzi skladby od WHITE ZOMBIE na projektu „SUPER-CHARGER HELL…A TRIBUTE TO WHITE ZOMBIE“. Tuto nabídku jsme samozřejmě rádi přijali a realizovali skladbu I´M A LEGEND. V roce 2001 jsme přerušili pravidelnou koncertní činnost a jako Anarchuz koncertovali do roku 2008 asi tak třikrát. Muziku jsme ale dělali dál v jiných formacích, baskytarista realizoval s Bobem Suchým (SCREAM OF THE LAMBS) dnes už neexistující projekt Zero, Aleš „Sakala“ Kadeřábek fungoval nějaký čas v litoměřické Existenci a hlavně pracoval a dodnes funguje ve své kapele PROJEKT PARABELUM. Já jsem dělal na projektu s pracovním názvem MAY DAY, který jsme založili se zpěvákem Vencou Bayerem (OZZY OSBOURNE REVIVAL PRAHA) a výsledkem bylo pětipísňové demo, které jsme natočili u DODA. Ten projekt skončil proto, že jsme se potýkali s problémem sehnat k sobě nastálo muzikanty, s kterými bychom si vyhovovali lidsky i hudebně. Že se toto uskupení nepovedlo plnohodnotně rozjet mě mrzí dodnes, protože reakce na toto demo byly opravdu dobré. Jediný člověk z kapely, který prožíval hudební neaktivitu byl zpěvák Tomáš Borovec. Po většinu tohoto období se věnoval degustaci alkoholu, kterou vypiplal to vrcholových rozměrů: Ale to my ostatní taky, ale míchali jsme to ještě s muzikou. „Přestaň mě srát“ je kompletně nazpívané česky. Rozhodli jste se rezignovat na nějaký průlom do zahraničí a dobýt tuzemskou scénu? To ani ne, ale po takové době nekoncertování a podle dnešní situace na scéně se nám zdálo rozumnější album realizovat v češtině. Řešil jsem to s Tomášem delší dobu a pracovali jsme společně na frázování, které nám ze začátku dělalo trošku problémy, ale s výsledkem jsme spokojeni a čeština nám nyní připadá pro nás naprosto normální. Posílal jsem toto album na některé svoje dřívější kontakty v zahraničí a reakce na album je pozitivní, i když je v češtině. Navíc v šuplíku mám připravenou zhruba půlku nových skladeb v anglické verzi, takže v případě, že by se realizovalo nějaké hraní v zahraničí, tak to nebude problém. Něco se rýsuje, ale chceme to realizovat až na jaře příštího roku. V současné době nás zajímá tuzemsko, to je pro nás priorita. Nová deska nabízí devět tracků, z nichž některé jsou přece jen netypické, viz třeba „Do propasti dnů“, „Čas nevrátím“ či závěrečná „Nebuď sám“. Jaké je pozadí těchto depresivnějších skladeb? Já si myslím, že už i na „archivním“ druhém řadovém albu INNER CONFLICT byly některé náznaky určité melodičnosti v refrénech, a to třeba je skladbách INNER CONFLICT nebo BACK TO THE SILENCE. Skladby, které uvádíš na tebe působí depresivněji asi spíš díky textům, ale depresivní texty byly i na albu INNER CONFLICT, kde byla témata jako válka v Jugoslávii nebo problém drog, …Např. skladbě NEBUĎ SÁM jsme s producentem dali úmyslně takovou atmosféru, protože jsme od začátku věděli, že bude album uzavírat. Netypická je určitě „balada“ ČAS NEVRÁTÍM, s tím naprosto souhlasím. Vždyť je to také první opravdu pomalá věc v historii kapely. Navíc její text popisuje jednu hrozně smutnou událost, která se stala během natáčení Inner Conflict. Měl jsem totiž kamaráda, který měl po dlouhou dobu problém s drogami a když se toho sráče zbavil a vypadal, že by mohl normálně fungovat, tak jsem ho zaměstnal u mě v klubu jako barmana. Všechno bylo super, nebyli s ním vůbec žádný problémy, vše fungovalo. V den, kdy měl volno, se normálně večer u mě v klubu opil a asi se mu zamotala hlava, zavrávoral a spadnul hlavou přesně na hranu schodu. Po několika dnech zemřel na krvácení do mozku. Do dneška jsem se s touhle nešťastnou náhodou, která ho stála život nevyrovnal. Navíc u mě brigádně pracovala i jeho matka a na pohřbu jsem si uvědomil, co je to za hrůzu, když rodič pohřbívá své ditě. Ve videoklipu k titulní skladbě vystupuje i profesionální mistr světa v kick boxu Jiří „Řezník“ Bursa. Ten si prý skladbu nechává pouštět i při vstupu do ringu. Jak k téhle spolupráci došlo? S Jirkou, jeho bratry a vůbec celou rodinou se známe řadu let. Bydlí ve vesnici, která je předměstím Litoměřic. Pouštěl tu věc před nějakou exhibicí snad jen jednou, protože dle zpráv, které máme, hodlá ukončit kariéru, což je škoda. V klipu vystupuje jako jeho protivník Dan Novák, což je i majitel tetovacího studia WARRIOR a hlavně můj osobní tatér, který nám obrovsky organizačně pomohl s realizací klipu. Ten, kdo tento sport nedělal, si jen těžko představí, co je za dřinu, dosáhnout úrovně, na které je ŘEZNÍK! „Přestaň mně srát“ je samo o sobě provokujícím názvem, podobně třeba jako u DYMYTRY a jejich „Neser“, jinak ale vulgarity příliš nepoužíváte. Jde u ANARCHUZ o snahu šokovat a přitáhnout pozornost, nebo tenhle název patří někomu konkrétně? Konkrétně všem, kteří se chovají jako hovada! Nejde o to šokovat, je to o tom, nazývat věci pravými jmény a nebát se to říct na plnou hubu. Nutnost použít vulgarismy nám vyplynula ještě ve věci SOUDNÝ DEN, jejíž text pojednává o pedofilním masovém vrahovi z Rostova Andreji Čikatilovi. Ta věc je adresována jemu a všem úchylům, který páchají takový zvěrstva na dětech a nemají v sobě odvahu se léčit. Připadá mi, že se jich objevuje víc a víc. Já sám osobně jsem i z těchto důvodů pro možnost ve vyjímečných případech udělit trest smrti. Deska vznikala ve studiu LOCO, které vlastní baskytarista LOCOMOTIVE René Pavéza. Co bylo hlavním kritériem při jeho výběru? Bezesporu kvalita, která z jeho práce vzniká. Zvuk posledních LOCOMOTIVE nebo předposlední desky SATISFUCKTION. S Renou se známe dlouhá léta, je naladěnej na stejný frekvenci a je to u něj underground, ale detaily nesdělím, protože by stejně nikdo neuvěřil, co jsme my dohromady schopný provádět i v tomhle krásném středním věku! Ale vážně. Jsem přesvědčenej o tom, že kdyby dostal nějakou opravdu velkou zakázku a je jedno o jaký se bude jednat hudební styl, tak se jí zhostí na výbornou. A ona přijde, já si tim jsem jistej. Když slyším, co kolikrát vyleze za hudební hybrid ze studií, který se oháněj nejmodernějším vybavením, tak se mi chce kolikrát zvracet. Ono to všechno je hlavně i o uších a srdci. Nový kytarista Martin Lang vystupuje v masce smrťáka. Jde o novou stylizaci kapely? Jde o to, že Martin trpí opakem klaustrofobie, tedy agorafobií, což je strach z otevřených prostor. Začal to na sobě pozorovat asi před rokem. Ta maska mu pomáhá zmírnit ty problémy s depresemi tím, že pod ní jakoby ztrácí svou identitu. Bere na to nějaký prášky, takže je možné, že za čas tu masku odhodí. My vůbec máme pech na kytaristy. Bývalý kytarista Aleš si vysloužil přezdívku SAKALA, protože měl velký nohy jako by měl na nich lyže. Mimochodem v jeho případě se absolutně naplňuje úsloví o tom, že jak velký máš nohy, takovýho máš…. I když on má hlavně obrovský palce. Kdo neuvidí, neuvěří. No a náš druhej kytarista Lukáš Melničenko (syn bubeníka z country kapely Fešáci) vypadá se svými 157cm výšky a 50 kg váhy jako naše nedonošené dítě. Je to taková severočeská odpověď na Anguse Younga, co se postavy týče. Pojďme trochu do historie. Řekl bych, že ve druhé polovině devadesátých let měli ANARCHUZ docela našlápnuto. Co kapele srazilo vaz? Nemyslím si, že by nám něco srazilo vaz. My jsme byli po těch deseti letech hraní najednou nějaký unavený, bez motivace. My jsme se nikdy oficiálně nerozešli, normálně jsme spolu komunikovali. Možná, že jsme neměli mít tak dlouhou pauzu, ale ty naše projekty, které jsme realizovali, nám nedovolili se k sobě vrátit. O to jsme teď my tři radši, že jsme zase spolu, energie máme víc než dřív a ty dva nováčci se musí ohánět, aby nám stíhali. A když vidíš, že ta práce k něčemu je, tak tě to neuvěřitelně dobíjí Jirka Lánský a Tomáš Borovec jsou jediní dva zakládající členové kapely. Když se ohlédnete, udělali by jste v kapele v minulosti něco jinak? A jak vnímáte situaci v kapele dnes? Asi bychom víc makali na tom, sehnat nějaký pořádný management. Jinak bychom nic zásadního neměnili a ničeho v tomto ohledu nelitujeme. Situace dnes je dobrá. Jsme spokojeni s odezvou na novou placku, se zájmem o kapelu jako takovou, se sledovaností videoklipu. Domluvili jsme se na spolupráci s agenturou MAGMAKONCERT Radka Sladkého, který zastupuje TORR, DEBUSTROL, HARLEJ, ALKEHOL, …Neříkám, že není co zlepšovat, ale hlavně je důležitý, že nálada v bandu je pozitivní! Na scénu jste se začali vracet na začátku roku 2009, kdy jste spustili i své webové stránky. Co bylo tím prvotním impulzem? Anarchuz nikdy nebyl jen kapela. Kolem nás jsou lidi, kteří vyrůstali jako já s Tomášem v ghettu KOCANDA, takže ta banda si říká KOCANDA BEER WEAR. Vyrůstali jsme spolu, dělali spolu lumpárny, jezdily na skatu, oganizovali jsme zájezdy na koncerty, za komančů jezdili na zakázaný burzy desek, pašovali metalový trička z Maďarska, prodávali nahraný kazety s muzikou, …A v roce 2008 se zorganizovala akce, kde jsme se sešli a někdo tam řekl: “VY KOKOTI, UDĚLEJTE KONCERT, SAKRA!“ A tak jsme udělali koncert v původní sestavě s kytaristou Martinem Duškem, pak další se Sakalou a já, Karel a Tomáš jsme si řekli, že je chuť pokračovat. Aleš byl out, protože má malý dítě, PROJEKT PARABELUM, tak jsme hledali a vystřídali kytaristy, až se to obsazení ustálilo. Takže impulz má název KOCANDA BEER WEAR! Jirko, ty jsi v minulosti stál za někdejším festivalem North Power Jam, který neslavně skončil, což bylo propíráno nejen v hudebních médiích. Vyjádřil ses k tomu i na obalu nové desky. Máš zájem svůj pohled na věc zveřejnit i na stránkách Sparku? Nemám s tím problém. To rozhodnutí neuskutečnit festival bych přirovnal k rozhodnutí, jestli neprovést či provést euthanasii na někom, na kom ti neskutečně záleží. Ještě dnes si nejsem jist, jestli to rozhodnutí bylo správné a nebylo lepší to uskutečnit. Festival jsem neorganizoval jenom já, ale měli jsme smlouvu o sdružení podnikatelů, kteří se na tom podíleli. A najednou jsem v tom zůstal sám. A proto rozhodnutí padlo až takhle pozdě a nedalo se už vrátit zpátky. Byly tam určité vnitřní problémy, které nelze řešit veřejně. Jedna věc se udělala špatně a to byla ta, že zatímco já jsem řešil věci ohledně technických věcí spojených s nerealizací festivalu, tak mě jistá osoba ubezpečila, že vyřeší media, vysvětlení nekonání akce, …Což se nestalo nebo proběhlo v nedostatečné míře. Začali se šířit nepravdy o vytunelování a podobný nesmysly. Toto nebylo absolutně možné, protože např. peníze za prodej vstupenek v siti Ticketpro se dle smlouvy vyúčtovávaly až po konání akce. Drobné příjmy od sponzorů, které byly vyúčtovány před akcí, byly investovány do záloh za security, propagaci, …Vstupenky, které se prodaly v předprodeji v Litoměřicích v prodejně cd GAV, tak všichni, kdo si je tam zakoupili, obdrželi po vrácení vstupenky peníze zpět. Když děláš na něčem a povede se ti to dostat z 500 lidí na prvním ročníku až do takových rozměrů, tak je to rozhodnutí o to složitější. A nejhorší na tom je to, že ty lidi, který věděli, jak se věci mají a viděli jak se říká pod pokličku, potom lžou, konspirujou a vymýšlejí si. Proč to dělaj, tak to normálně myslícímu člověku nejde na rozum. A kapely, který ti skákaly do zadku, což absolutně nesnášim, tě pak pomlouvaj a lžou, i když nic nevědí. Je mi hrozně líto těch fanoušků, který tam rádi jezdili, lidí, kteří pro tu akci cokoliv dobrého udělali (byla jich většina). A neber to jako frázi! Od 8 let poslouchám tuhle muziku a mám k ní doživotní vztah a nikdy bych jí neprovedl to, že bych jí úmyslně nějak poškodil nebo se na ní neprávem obohatil. Jsem rád, že vznikla řada nových metalových festivalů a všem přeju z upřímného srdce dlouhý život, plná hlediště a parádní počasí. Moc děkuju kapelám a lidem, který nikdy neuvěřili těm lžím a pomluvám. Vzpomínejme všichni na to dobré, co festival přinesl. Vzpomínejme na ty NAPALM DEATH, IMMORTAL, SODOM, CLAWFINGER, BENEDICTION, THERION, IN FLAMES,.. Na kapely, o kterých jsem si já za komunistů myslel, že nikdy neuvidim na vlastní oči. (redaktor JAN SEDLÁK)